Vážení a milí účastníci noci kostelů v Lechovicích

 

přicházíte do prostoru, kde se zprvu návštěvník cítí možná trochu cize, možná vnímá atmosféru určitého tajemna, či snad tiché tajuplnosti mystéria. Setkává se zde s lidmi, kteří sebe sama označují za věřící křesťany, a tak možná první, co je třeba říct, je v náznaku načrtnout, co to je křesťanství a kdo jsou křesťané.

Starý List Diognétovi, datovaný z konce prvního nebo začátku druhého století to říká s bezděčným humorem:

 

Křesťané se od ostatních lidí neliší ani bydlištěm, ani mluvou, ani způsobem života. Nebydlí přece ve svých vlastních obcích, neužívají žádného zvláštního jazyka ani nevedou nějak neobyčejný život. A křesťanské učení není žádná lidská vymyšlenost ani nevzniklo z úsilí nějakých lidí toužících po vědění; vždyť křesťané se vůbec nezaštiťují nějakou lidskou moudrostí, jak to jinak bývá.

 

     A tak žijí v řeckých i barbarských městech, tak jak to každému život přinesl, a v oblékání i jídle a v ostatních stránkách života se zcela řídí místními obyčeji. A přece se jejich život vyznačuje nápadnými rysy, které budí podiv a jsou podle obecného mínění neuvěřitelné: Bydlí sice ve svém, ale jako by byli hosty a nájemníky. Na všem se podílejí jako svobodní občané, a nechávají si všechno líbit jako přistěhovalci a cizinci. Každou cizinu mají za vlast, a každá vlast je jim cizinou. Jako všichni ostatní se žení a mají děti, ale novorozence neodhazují. Jejich stůl je připraven pro všechny, lože však nikoli.

 

O křesťanech je v českých médiích řeč často a pravidelně, ovšem, zdá se mi, vždy v podivně odlišné perspektivě než v té, co křesťanství skutečně je a co křesťané považují za důležité. Typickými tématy jsou nejrozmanitější otázky týkající se sexuální morálky, od sňatků homosexuálů přes divoké sexuální skandály až po potraty, dále pak restituce, a třeba ještě protesty proti té nebo jiné divadelní hře.

 

Ne že by ta témata nebyla důležitá a ne že by se o nich nemělo mluvit, v každé vteřině je ale třeba si být vědom, že podstata věci je zcela jinde, a že pokud bychom zredukovali křesťanství na soubor vět o morálce a jednotlivé křesťany pak považovali za aktivisty usilující o prosazení svých postojů, dopustili bychom se závažného omylu. Vždyť evangelia nejsou příručkou o dovoleném a zakázaném, nýbrž jsou dopisem s dobrou zprávou, dopisem, jehož adresátem je každý člověk. Církev není politická organizace shánějící abonenty a usilující prosadit svůj politický program, církev je především organismus, tvořený, jak to říct, lidmi zraněnými láskou.

 

Křesťanství totiž především řekne, že svět má smysl a že stojí zato investovat svůj čas a svou energii do jeho budování. Že život člověka není náhodný biologický úkaz, vyvrásněný nahodilými bezúčelnými pohyby hornin, nýbrž dar. Pokud by křesťané měli být na něco skutečnými odborníky, pak ne na subtilní morální otázky, nýbrž na radost ze života. Toto je velmi důležité. Řeknu to obrazem.

 

V jednu dobu jsem pobýval v poměrně přísném trapistickém klášteře v Sept-Fons ve Francii, a protože mniši zrovna slavili významné výročí založení řádu, přijela i francouzská televize, aby natočila o klášteře a jeho životě dokument. Filmaři byli velmi přátelští a velmi pozitivní a vymysleli v dobré víře scénář, ve kterém se divákovi ukáže, co za všechna ta staletí řád dal evropské kultuře na poli lesnictví, jaké inovace vymysleli mniši v polnohospodářství, jak se řád postaral o rozvoj malířství, hudby a vzdělanosti obecně. Mniši se však proti tomuto dobře míněnému plánu vzbouřili. Podle jejich názoru by se takový dokument míjel s podstatou řádu, kterou je vztah k Bohu, modlitba, cesta k Bohu, sjednocení s ním, mystika – jak to uchopit do slov? A že krom toho se nám ještě celé ty roky dařilo v lesnictví, zemědělství a umění je již jakási přidaná hodnota, která vychází jako vítaný, ale stále jen vedlejší efekt našeho základního nastavení.

 

Myslím, že přesně o tohle jde.  My všichni možná někdy připustíme, že něco někde nad námi je, nebo alespoň že je to podivné, my přemýšlející, milující bytosti v jinak mrtvém vesmíru. Křesťané by řekli ne něco nad námi, nýbrž někdo nad námi. Nevíme, jaké podstaty je to, čemu Španělé říkají Dios, Angličané God a my Češi Bůh. Všechny pokusy o znázornění nebo pochopení selhávají. Svatý Jan řekne, že Bůh je Láska, a svatý Pavel, že v něm žijeme, pohybujeme se a jsme. Tak tedy: v lásce samotné žijeme, pohybujeme se a jsme.  Když se modlíme, oslovujeme nikoli pouze princip všech věcí, logiku vesmíru nebo velkého hodináře světa, oslovujeme Lásku samotnou, s vděčností za dar života, s vírou, že život každého z nás  má svůj hluboký smysl, že byl chtěn a zamýšlen, že v divadle a ani v životě není malých rolí, a že tak jako herci na osvětleném jevišti odžíváme své životy oslněni reflektory, aniž bychom viděli do černého hlediště, věříme, že hrajeme a že žijeme pro Někoho. A že když učiníme sebenepatrnější skutek lásky nebo vyslovíme sebebanálnější modlitbu, nějak se dotýkáme podstaty Universa. A že na každém člověku záleží. S trochou poezie se můžeme odvážit říct: jsi Božím snem a Bůh sám se celé ty eóny věků těšil, až se narodíš. Nepromarni svou šanci. Snaž se být dobrým k sobě, k ostatním lidem, k přírodě, k Bohu. Všechny Tvoje dobré vlastnosti jsou Boží dary, které máš k tomu, abys je používal pro dobro lidí okolo Tebe. Nejcennějším z nich je čas, který můžeš jak sochařskou hlínu nechat v pytli pod stolem až do dne smrti nebo můžeš z Tvých týdnů a let vymodelovat krásnou sochu. Jsi svobodný k lásce, a jsi svobodný i k její negaci, k nenávisti. Kvůli Tobě samému ji použij k lásce.

 

Nauč se odpouštět. Odpuštění je službou především Tobě. Od-puštění, otočíš kohoutkem a nádržka se vyprázdní. Necháš z mysli odtéct nenávistné myšlenky a ony Ti přestanou v mozku hrkat zprava doleva, už pustíš od sebe pryč toho, kdo Ti ublížil. Tak jako se říká, že již na zemi je možno žít životem nebe, je možno již zde na zemi žít životem pekla. Nebe není místo, jako na mapě, kde jsem buď v jednom státu, nebo v druhém. Nebe není budoucno, nýbrž neviditelno. Je to způsob, jakým jsme na světě. Je zvláštním paradoxem lidské existence, že ano, uprostřed veškeré krásy světa někdo může žít jak životem nebe, tak i životem pekla, nenávisti, živit se myšlenkami na pomstu, hořkost nebo připomínání si starých křivd. Tohle je také v rejstříku lidských možností. Křesťanství řekne, člověče, prosím, buď té lásky a nech se smířit s Bohem!

 

Kostel, ve kterém se právě nacházíte, můžeme chápat jako vzkaz, jako dopis minulých generací, o tom, že tam, kde je víra, je cit pro umění, že tam, kde je víra, je i cit pro matematiku, architekturu a vědu jako takovou. Kostel byl vysvěcen 1723 a 1726 zde na tomto místě měl primiční mši svatou Prokop Diviš. V nedalekém Znojmě učil v 19. století na gymnáziu mladý augustinián, jakýsi Gregor Mendel řečtinu, latinu, němčinu a matematiku. Když se pak po dalších letech a neklidných životních osudech vrátil do starobrněnského opatství, začal experimentovat s hrachem a celkem použil během let na dvacet tisíc rostlin. Nikomu to nepřipadlo divné, ano, je v řádu věcí, že augustiniáni se věnují vědě. Roku 1865 pronese otec Gregor přednášku Versuche über Pflanzen-Hybriden a nikdo z jeho posluchačů netuší, že byla právě založena genetika. Ano, křesťanství v sobě tento náboj má, a víra zapaluje jak umění, tak i vědu. Vždyť, člověče, rozum je dar, který máš od Boha, tak s ním pracuj, studuj, snaž se, usiluj, studium je forma modlitby, obraz nebo báseň je forma modlitby. I tento kostel můžeme vnímat jako modlitbu v kameni, i hudba se může stát modlitbou.

 

Přeji vám, milí návštěvníci noci kostelů, abyste v laskavosti a dobré víře nepřehlédli totéž, co přehlédli francouzští filmaři. Abyste oslnění krásou architektury, malířství i hudební produkce, kterou za chvíli uslyšíme, vnímali umění ne pro ně samotné, nýbrž jako dotek krásna, který se napájí z mnohem hlubších pramenů, než se zdá, že to jediné důležité je vztah k Lásce, ve které žijeme, pohybujeme se a jsme, které různé kultury dávají různá jména, Dios, God nebo Bůh. A že tento vztah je mnohonásobně, nekonečně násobně důležitější než naše hádky o otázky sexuální morálky nebo restituce. Život sám – může být něco opojnějšího, něco krásnějšího nebo důležitějšího?