O Bohu nevypověditelném nemůžeme mluvit a zároveň o Něm nemůžeme mlčet (str. 20).

 Pokud je mi známo, tak je to první věc od Fabrice Hadjadje, která je přeložena (a výborně!) do češtiny. Všechny soudy jsou subjektivní, pro mě je Hadjadj jedním z nejoriginálnějších současných teologů a nebyl jsem zklamán žádnou knihou, co jsem od něj kdy četl. „Se středomořským šarmem a pařížskou elegancí“, popisuje ho list La Croix.

Jeho život je originální stejně jako jeho knihy. Narozen ve Francii tuniským rodičům, hlásicím se vlažně k židovství, je od mládí konfrontován s islámským světem. Dospívání prožívá jako ateista a anarchista, pak nastává prudká konverze ke katolicismu. Se svou manželkou, mimochodem původně herečkou,  Siffreine Michel, má Fabrice Hadjadj sedm dětí, vyučuje filosofii, jeho knihy jsou plné originálních myšlenek, průhledy hluboké a nečekané, teologie skvěle konzervativní. Těch knih je celkem patnáct, plus píše divadelní hry, plus je hudebníkem a skladatelem.

Vynikající (a vtipná)  přednáška o rodině a manželství je třeba zde

https://www.youtube.com/watch?v=0Zc2x1aqcGI

Ale zpátky ke knize. Je to opravdu cosi jako evangelizační anti-pomůcka. Jak vůbec mluvit o Bohu, o kterém mluvit nelze – ale o kterém stejně tak nelze ani mlčet! Nejsnadnější je evangelizovat lidožrouty, soudí Hadjadj, kteří nikdy nic o Kristu neslyšeli, kteří ví, že neví. Mnohem těžší je evangelizovat polovzdělance, kteří myslí, že ví, ale přitom neví, takže ignorují svou ignoranci. Poslední skupina je vůbec nejtěžší – tou jsme my sami, kteří si věříme, že věříme, a přitom se ještě cítíme být dostatečně pokorní (viz str. 19). Text je ustavičnou výzvou pro překladatele, plný slovních hříček a nepřeložitelných jazykových piruet.

 Když se mě někdo zeptá abstraktně, jestli věřím v Boha, mohu klidně odpovědět, že ne. Ale pokud to bude konkrétnější otázka: „Co za boha máš ve svém životě? Co je to, co považuješ za řídící sílu ve svém životě a zbožšťuješ si to?“, pak se odpovědi tak snadno nevyhnu.  Pravdivý ateismus mě nutí nic si nezbožšťovat, a hlavně ateismus sám. Bylo by dost nešťastné, kdybych ve snaze o nenáboženství začal toto nenáboženství uctívat (str. 35).

 Na klasickou námitku, že dobře žijící ateista může žít lépe než špatný křesťan a že je to tedy jedno, hlavně když se pomáhá potřebným, odpovídá Hadjadj s obvyklou ironií:

 Utěšujeme se nějakým humanitarismem, který s lidmi nakládá jako se zvířectvem: nakrmí se, zahřejí, hladí jako domácí zvířata, dbá se na to, aby hmotně nestrádali, a jejich duše může jít k čertu. A není štěstí ve slepé blaženosti? Pomáhat chudým, to ano a rychle, ale jakoby neměli strach ze smrti, nehladověli po smyslu a nežíznili po přemýšlení (str. 32).

 Jak tedy mluvit o Bohu? Když vás pozvou do televizní debaty, vzpomíná Hadjadj, vedle sebe sedí filosof, buddhista, muslim, filmová hvězda a vám připadla úloha službukonajícího katolíka. Filosof předloží doktrínu, přednese pár moudrých zásad, buddhista nabídne meditační orientaci a ukáže cestu ke zvnitřnění, muslim přinese Korán, z něhož se má recitovat, znát jej nazpaměť a hotovo, hvězda promluví o svých úspěších a publiku zprostředkuje setkání pouze sama se sebou. Pak přijde řada na vás. Copak tak asi řeknete? (viz  str. 90).

Dál to nebudu prozrazovat, ale těch 151 stran dozajista nebude promarněným časem.

 

Hadjadj, F., (2016) Jak dnes mluvit o Bohu? Evangelizační anti-pomůcka. přeložila Pavla Doležalová. CDK, Brno.