Tahle kniha by nám vážně neměla uniknout. První stránky se nemusejí zdát zajímavé, ale jsou nutné pro pochopení všeho důležitého, co přijde. Dítě, narozené zbožným rodičům v nejzapadlejší vesničce Guineje, 500km od hlavního města. Díky působení zřejmě velmi opravdových a velmi obětavých misionářů dostává chlapec významnou duchovní formaci.

To je první vzkaz, který si můžeme z knihy odnést: zaséváme semínka. Jsme součástí úkolu, který je větší než naše životy, úkolu, jehož konce nedohlédneme, ale ze kterého nám není dáno odstoupit. Ti obětaví kněží, v pralese, ve vesnici z hliněných chýší,  nemohli tušit, že z onoho chlapce se stane kardinál, který významně ovlivní dění celosvětové církve.

Modlitba není žádný okamžik magie spočívající v tom, že předložíme Bohu ty či ony stížnosti a budeme žádat zlepšení našeho blahobytu. (str. 121)

Seminář, kněžské svěcení a Guinea, ve které vládne marxistický režim. Díky společenským zvratům se Robert Sarah ve 33 letech stává arcibiskupem v Konakry, zde velmi odvážně bude vystupovat proti režimu a riskuje vězení a dosti pravděpodobně i smrt. Režim ostatně plánuje jeho odstranění. 

Pak přesun do Vatikánu a příběh, jak jej známe. Kniha je technicky psána jako kniha rozhovorů, Nicolas Diat ale do proudu myšlenek nevstupuje, jen spíše nadhazuje témata a nechává dlouhé stránky Roberta Saraha mluvit.

Příliš často stojíme proti sobě, každý uzavřený ve své malé kapli. Když místo adorace zaujme ideologie, samozřejmě to prozrazuje znepokojivý symptom krize netušené hloubky. Jestliže jsme rozděleni, kdo se má zabývat novou evangelizací, o kterou nám zdánlivě všem tak jde? (str. 115)

Liturgie je Boží čas, ale má sklon stávat se jádrem pravidelných ideologických bojů mezi různými koncepcemi. Je smutné vstupovat do Božího domu v plné zbroji a se srdcem plným zášti. Pokud toto rozdělení existuje, vědí ti, kteří tento boj vedou, skutečně, co v liturgii prožívají? (str. 124)

Ať je to jakkoli, v řádcích i mezi nimi si nelze nevšimnout, že zde mluví především muž modlitby, kdosi, kdo je čtenáři velmi blízký, komu jde o věc, že mluví člověk, který je s čtenářem na jedné lodi, komu jde o Boží věci, kdo je stejně nadšený a kdo se trápí nad stejnými otázkami.

Formován svatými misionáři v Africe, prožívající reálné pronásledování, které jej naučilo, že se hraje o čistotu svědomí a že je třeba riskovat kvůli ní život, se pak náhle dostává do vytoužené Evropy, kolébky křesťanství... -  a je upřímně zděšen, neboť přichází  do vřavy západního světa a jeho podivuhodných hodnot či spíše jejich lhostejné ztráty. Sarah pak volá nahlas a až snad trochu vztekle spolu se Solženicynem:

V hloubi duše se domníváte, že svobodu máte jednou provždy, a proto si dovolujete ten luxus jí pohrdat. Účastníte se ohromné bitvy a chováte se, jako by šlo o partii ping-pongu. (str. 148)

Je znamením času vidět, jak Afričan, černý jak uhel, a z nejzapadlejší africké vesničky, musí přiít z Afriky do Evropy a nám Evropanům připomenout naše evropské hodnoty. Sarah je rýsuje ostře a přesně.

Média to často prezentují jako druh odvahy, jestliže se někdo vysloví proti Magisteriu Církve. Ve skutečnosti k tomu žádné odvahy není třeba, neboť v takových případech si můžeme být jisti ovacemi publika. Odvahy je spíše zapotřebí k zachovávání věrnosti víře Církve, zejména pokud odporuje schématům současného světa. (str. 134)

Jisté je jedno. To nejdůležitější,  oč se jedná, je mystika, Bůh, a vztah k němu. A ano, teprve až se dostaneme až na dno duše, pak teprve se můžeme začít bavit o věcech na povrchu,  pak teprve taková debata dostane smysl.

V modlitbě dovolujeme Bohu, aby do našeho obličeje vryl nádheru své tváře (str. 207).

 

Robert kardinál Sarah (2016)  Bůh nebo nic. přeložila Lucie Cekotová. Jiří Brauner – Kartuziánské nakladatelství. Brno, ve spolupráci s nakladatelstvím Hesperion, z.s.